Reviews

An avant improv electronic trio with an intriguingly minimalistic recording of spooky laptop electronics, ambient grooves, woodwind/percussive acoustics and found sound. - JAZZWISE, THREE STARS


Inclusion Principle ist das Duo aus Martin Archer und Hervé Perez, die beide derzeit in Sheffield ansässig sind. Mit "Third Opening" erschien im Frühjahr 2015 das dritte Album der beiden. Ihren ersten gemeinsamen Tonträger veröffentlichten Archer und Perez 2006 noch unter ihren eigenen Namen (Hervé Perez and Martin Archer), doch trug dieser schon den Titel "The Inclusion Principle". Mit "The Leaf Factory Fallback" erschien 2010 die zweite CD des Duos, diesmal unter dem Bandnamen Inclusion Principle. Erweitert um den Schlagzeuger Peter Fairclough (der u.a. auch für Keith Tippett und Mike Westbrook tätig ist oder war) entstand danach das auf "Third Opening" zu hörende Material, welches im Zentrum dieser Rezension steht.

"Inclusion Principle operates in a space between electronics, nu-jazz, contemporary electroacoustic music and free improvisation tending towards a minimalist approach", stellt man von Label-Seite zu der auf "Third Opening" zu findenden Musik fest. In der Tat bestimmen elektronische Sounds die Musik, mal freiformatig improvisiert, mal rhythmisch pulsierend, mal strukturiert komponiert. Über dieser Grundlage erhebt sich allerlei weiterer Klang, prozessierte Naturgeräusche (field recordings), farbige Elektronikgeflechte, allerlei Zischen, Brummen und Fiepen, Einlagen von E-Orgel und vor allem E-Piano, dazu noch Sax, Klarinetten, nicht selten Schlagzeug und diverseste Perkussion. Ausgesprochen detailreich, fast verspielt kommt die Musik aus den Boxen und besticht durch die Vielzahl an eingesetzten Klangfarben, Tönen und Geräuschen.

Eher hallend-schwebend und geheimnisvoll arbeitet sich das dichte Klanggemenge voran, verziert mit diversen klagenden Einwürfen von Klarinetten und Sax, hallenden Tönen von Gongs und anderer Perkussion und kürzeren Tastenmustern. Nur selten wird die Musik wüst und lärmend. Immer wieder abreiten sich strukturierte Muster heraus, entwickelt die Band rhythmische Formen, die in Rock oder Jazz beheimatet sind (oder scheinen), die dann aber meist schnell wieder auseinander fallen und sich in minimalistischem, ambientartigem Schweben auflösen. Dazu kommt nicht selten ein gewisses retroprogressives, besser retro-canterbureskes Element, dominiert von hallenden, hypnotisch-intensiven E-Pianolinien und gelegentlich auch waberndem Georgel. Das gemahnt an die Musik von Soft Machine, an die treibend-minimalistischen Momente auf deren Alben der frühen bis mittleren 70er Jahre ("Third" bis "Seven").

Sind die Nummern auf CD1 eher abstrakt und frei gewoben, arbeiten sich auf der zweiten Scheibe die rhythmischen Muster verstärkt in den Vordergrund. Höhepunkt des Albums ist das hier zu findende "not looking for another now", das sich aus einem freien Klangschweben heraus zu einer ausgesprochen intensiven und dichten Nummer im Grenzgebiet von Jazz, Retro-Canterbury und experimenteller Elektronik entwickelt. Beeindruckend! -

"Third Opening" ist ein faszinierendes Album mit progressiver Musik aus England, das freie Elektronik, klangmalende Soundbögen, große klangliche Vielfalt, britische Jazzrocktradition und elektronischen (Free-)Jazz zu einem ganz eigenen, beeindruckenden Ganzen vereinigt. Eine dicke Empfehlung für aufgeschlossene Klangabenteurer! - ACHIM BREILING, BABYBLAUE-SEITEN


On this set, the sounds range from environmental field recordings, computer-generated sounds, saxophones, piano and percussion. From minimal soundscapes to wild hyper-rhythms, the pieces blend and weave their way through two CDs of diverse sonic contexts. - CHRIS MELOCHE - Wired For Sound


Toute autre ambiance pour cet autre double cd d’Inclusion Principle, le troisième du duo augmenté par Peter Fairclough, toujours présent à la batterie et aux percussions de toute sorte. Martin Archer retrouve Hervé Perez pour créer un univers peuplé de sons électroniques grâce aux ordinateurs, processeurs, ipad… et quelques instruments traditionnels comme le piano, l’orgue, le sax alto, le sopranino, les clarinettes basses… Le premier disque développe plutôt le côté abstrait de la musique, avec un peu de rythme, et c’est l’inverse qui se passe dans le second cd. On peut être plus attiré par un des aspects plutôt que par l’autre, mais le subtil équilibre entre sonorités acoustiques et électro-acoustiques s’établit lentement en parcourant les huit pièces de ces disques, alors qu’au départ les deux manipulateurs ont une approche complètement différente l’une de l’autre. Ces disques révèlent sans arrêt des surprises à chaque écoute, ne serait-ce que par l’ajout des percussions et par un fourmillement de sons qui jaillissent de sous la couche de surface déjà particulièrement riche. - PHILIPPE RENAUD IMPROJAZZ


To pojmenování je dvojznačné: Third Opening označuje, že jde o třetí album dua (nyní vlastně tria) Inclusion Principle (po Inclusion Principle z roku 2006 a po The Leaf Factory Fallback z roku 2010), ale zároveň predikuje, že tu půjde o vždy nové nebo alespoň zrenovované otevírání nových možností. Martin Archer, který současně vyrukoval hned se třemi naprosto různorodými kompakty (viz nedávný referát o jeho dalším spřežení s vokalistkou Julií Tippetts, ale také projekt Engine Room Favourites, jehož zhodnocení nás teprve čeká), a jeho partner Hervé Perez tu opět vyrukovali s téměř totožným arzenálem, tedy s laptopy, saxofony či klarinety, s elektronikou, terénními nahrávkami, ipadem a tak dále, oba se ve vzájemném sváru nesváru podílejí na osmeru skladeb jak kompozičně, tak aranžérsky, což nevylučuje značný podíl improvizace, především se však dost výrazně odlišují v uchopení/pochopení možností těchto nástrojů, a právě z této antipódie vykřesávají výsledné verze zvolených témat od toho nejkratšího (Sixty Watt Midnight, 4:06), až po ten nejrozsáhlejší (Not Looking for Another Now, 23:03). Navíc si přizvali razantního bubeníka a perkusistu Petera Fairclougha, který jejich počiny prorytmovává, dokalibrovává a vyhutňuje. Oč v základě jde: o výbušnou směs hlukoviny, elektrikařiny, jazzového pomelodizovávání, příměsi minimalizujících prvků, mikrotonálního experimentování, založeného na briskním sledu zvukově disparátních detailů. Jenomže tato směsice není nahodilá. Hráči ji vždy nanovo poznenáhlu odhalují, vynořují svoje hudební poblouznění z tajemné hlubiny, střídmě hloučivostně, vysoukávavě, vybičovávaně, vyklouzávaně, jejich teteření se snoubí s přelivy popraskávajících, cinkajících a odklepávaných vsuvek, a právě toto placírování, třísnění a přesýpání nabývá na mohutnosti a zbojnosti. Toto bataliónění, kdy hráči vyzvoní všechno, co vědí i nevědí, má jak svou halucinačnost, tak náhalně prostorové bouřnění, které je hromovládné i zaříkavé, doupnavé i zahltivé, harampádné i celebrující, zápalnostní i proklekáněné. Tyto odlišnosti, následující občas s odstupem, jindy ráz naráz, jsou pozotvírávány a vychytávkovány (s podbombičkami trvdošíjnůstek či uškudleného paběrkování) nejenom mezi jednotlivými čísly, jsou rozhudbovávány i uvnitř rozměrnějších skladeb, provískávaně nad perkusivním tepichem nebo úhořovitě nad zapošívkou rozpornění a vyskladňovány průklestovým vyhroucňováním a la blýskání na časy. Jeví se vám tento způsob hraní poněkud drastickým? Když si na něj navyknete, začnete chápat, jak, kdy a kde muzikanti najdou koloběžkující přechod od drážnějícího praskocení do zavelebněné hymničnosti, od vřídelného vypekelňování do hrubozrnného protrubování s hmoždinkami střelkující zachrucenosti, to vše semleto v čarodějném mlýnku navnadivosti, rumpálové prospojnosti, vyčkávavého halouznění a střemhlavého pozemětřesňování, okšírovaného pod(b)roušenými bicími. Celá zvuková postrojnost je rožnivá, fukéřovaná, žblabuněčná i zašifrovávaná, jak kdy, podstatné však je, že tu nic není podáváno po lopatě, vše se chruje ve vzájemných takřka-obezličkách, var(i)ovánkách, styčnostních posunech, vyhrocováním trylkující linky nad žvavostí doprovodu. Zejména závěrečná kompozice přímo překypuje nadrožďovaností, lávově se valí i změteně kočáruje, má rdousivou zahrocenost i obepínavé protlampačnění, svišťující svíravost, je řádivě trylkující i odklidňovávaně orodující… až po konečné zavroucnění a odkolísání do nenávratna.


Nejsem si jist, zda bych se k poslechu tohoto dvojalba chtěl a mohl okamžitě vrátit, ale jeho ostražité sledování bylo pro mne každopádně silným zážitkem. A to už o něčem svědčí. Především o tom, že Archer se pokaždé a vždy jiným způsobem snaží kráčet per aspera ad astra. – ZDENEK SLABY, HISVOICE


Questo album doppio è il terzo lavoro del duo composto da Hervé Perez (laptop, fiati) e Martin Archer (laptop, fiati, tastiere), per l’occasione arricchito dalle percussioni di Peter Fairclough. Nei due dischi (il primo più astratto, il secondo più ritmico, come recita il comunicato stampa di presentazione del lavoro) rumori sintetizzati, elettroacustici e acustici (sibili, ronzii gracchiamenti, pulsazioni) si combinano al piano elettrico, agli interventi puntuali dei fiati e alle percussioni grazie a un’accurata costruzione sperimentale. Sul piano stilistico, Nujazz, free improvisation, elettronica, avanguardia dipingono così un affascinante quadro minimalista, a tratti psichedelico (ci ascolto i Pink Floyd), a tratti – specialmente nel secondo disco, che, seppur leggermente, preferisco – con reminescenze fusion (la fusion eccellente dei Weather Report di Shorter e Zawinul). E non di rado – attingo questo giudizio da una recensione tedesca, che condivido – gli ambienti sonori generati ci riportano felicemente alla scena progressive di Canterbury tra i ’60 e i ’70. Dalla prima (factor of place) all’ultima traccia (not looking for another now) è impressionante il modo in cui da atmosfere instabili, vaghe e nebulose sorge e si impone – nella semplicità di una logica musicale cristallina – un inesorabile, potente e deciso groove ritmico, che lascia poi spazio, altrettanto logicamente, a momenti più riflessivi. Un capolavoro. – KATHODIK

This double album is the third album by the duo composed of Herve Perez (laptop, woodwinds) and Martin Archer (laptop, woodwinds, keyboards), for the occasion enriched by the percussion of Peter Fairclough. In the two discs (the first more abstract, the second more rhythmic, as stated in the press release of the presentation) synthesized, and electroacoustic sounds (whistling, humming, throbbing gracchiamenti) combine on electric piano, punctual interventions of winds and percussion through a careful experimental construction. Stilistically, Nujazz, free improvisation, avant-garde electronics, paint a fascinating picture, sometimes psychedelic minimalist (i listen to Pink Floyd), sometimes – especially in the second disc, which, albeit slightly, I prefer – with reminiscences of fusion (the excellent fusion of Weather Report with Shorter and Zawinul). And not infrequently – I take this judgment by a review, which I support German-generated sound environments bring us happily to the Canterbury scene progressive among the ' 60 and ' 70. The first (factor of place) to the last track (not looking for another now) is impressive how unstable atmospheres, is vague and nebulous and imposes itself – in the simplicity of a crystalline musical logic – a powerful and inexorable, rhythmic groove, who decided then leaves space, just as logically, in more reflective moments. A masterpiece. – KATHODIK